Náš družstevní dům tvoří jednu z pěti zúčtovacích jednotek, které jsou zásobovány teplem pro ústřední vytápění a teplou užitkovou vodou ze společného místa přípravy, kterým je společná předávací stanice. Teplo pro ústřední vytápění je měřeno na vstupu do jednotlivých zúčtovacích jednotek. Množství teplé užitkové vody je měřeno ve společné předávací stanici a u jednotlivých spotřebitelů ve všech zúčtovacích jednotkách. Vždy je však vykazován v náš neprospěch výrazný rozdíl mezi množstvím TUV naměřeným v předávací stanici a součtem údajů vodoměrů TUV instalovaných u jednotlivých spotřebitelů v zúčtovacích jednotkách.
Vzhledem k vyššímu množství TUV naměřeného v předávací stanici neustále vzrůstají náklady připadající na 1 m³ teplé užitkové vody naměřené na vodoměrech u jednotlivých spotřebitelů v zúčtovacích jednotkách. Rozhodli jsme se proto, že si na vstupu do našeho domu instalujeme patní vodoměr TUV. Žádáme o zodpovězení následujících otázek:
Podle jakých předpisů se v současné době provádí rozúčtování nákladů na teplou užitkovou vodu dodávanou z místa přípravy do několika zúčtovacích jednotek?
Jaký je základní princip tohoto rozúčtování?
V případě, že si instalujeme samostatné patní měření pro náš dům, musí nám dodavatel teplé užitkové vody účtovat veškeré náklady na její přípravu podle údajů naměřených na tomto vodoměru?
Dojde-li k nějakým změnám v rozdělování nákladů na teplou užitkovou vodu v nových legislativních předpisech?
Je něčím omezena výše rozdílu ve spotřebě TUV naměřené ve společné předávací stanici a součtem spotřeb naměřených u jednotlivých spotřebitelů ve všech zúčtovacích jednotkách?
Za uživatele družstevních bytů
J. K. Olomouc
K předloženým dotazům uvádím:
Rozúčtování nákladů na teplou užitkovou vodu (TUV) dodávanou pro více zúčtovacích jednotek se řídí § 8 vyhlášky č. 245/1995 Sb. ve znění vyhlášky č. 85/1998 Sb.
Podle uvedeného legislativního předpisu se náklady na TUV dodávanou pro více zúčtovacích jednotek člení na náklady za teplo použité pro ohřev TUV a na náklady za studenou vodu (SV) použitou k přípravě TUV.
Náklady za teplo k ohřevu TUV dodávané pro více zúčtovacích jednotek se dělí na složku základní (30%) a složku spotřební (70%).
Náklady na SV použitou k přípravě TUV dodávané pro více zúčtovacích jednotek se dělí na složku základní (5%) a složku spotřební (95%).
Základní složky nákladů na teplo k ohřevu TUV i na SV k přípravě TUV dodávané pro více zúčtovacích jednotek se rozdělí na zúčtovací jednotky podle podlahové plochy jednotlivých zúčtovacích jednotek.
Spotřební složky nákladů na teplo pro ohřev TUV a nákladů na SV pro přípravu TUV se rozdělí podle součtů údajů vodoměrů v zúčtovacích jednotkách. Pokud je instalováno měření množství TUV na vstupu do zúčtovací jednotky, použije se pro rozdělení údaj tohoto měření.
Údaje patního měřidla množství TUV instalovaného na vstupu do příslušné zúčtovací jednotky se tedy využívají stejným způsobem jako součet údajů vodoměrů TUV instalovaných u jednotlivých spotřebitelů v zúčtovací jednotce, tj. k poměrovému rozúčtování spotřebních složek nákladů na teplo k ohřevu TUV a na SV k přípravě TUV.
Požadavek, aby patní měřidlo množství TUV instalované na vstupu do některé ze zúčtovacích jednotek zásobovaných ze společného místa přípravy TUV bylo pro tuto zúčtovací jednotku využíváno jako fakturační, je v rozporu s platnou vyhláškou.
Od 1. 1. 2001 nabude účinnost nová vyhláška MPO č. 224/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie na jednotlivá odběrná místa.
Zásady využívání patních měřidel množství TUV instalovaných na vstupu do některé zúčtovací jednotky zůstávají i podle této vyhlášky stejné s jediným rozdílem, že v případě nákladů na SV použitou pro přípravu TUV tvoří spotřební složka 100% nákladů na SV (základní složka nákladů na SV je nulová).
Podle § 2 odst. 9 vyhlášky č. 224/ 2001 Sb. platné od 1. 1. 2002 je považován rozdíl mezi údajem měřícího zařízení množství TUV ve společné přípravně teplé užitkové vody a součtem údajů měření TUV ze všech zúčtovacích jednotek větší jak 15% za nepřiměřený a příslušné měření je považováno v takovém případě za nevěrohodné. Dokud se nezjistí příčina nevěrohodnosti naměřených výsledků a nezajistí se náprava, provádí se rozdělení spotřební složky nákladů na teplo pro přípravu TUV a nákladů na SV podle podlahových ploch jednotlivých zúčtovacích jednotek. Stávající legislativa se k přiměřenosti uvedeného rozdílu v naměřených spotřebách TUV nevyjadřuje.
Ing. Josef Svoboda,
SEI
J. V. z Ostravy - Poruby se dotazuje, jak je to s povinným ověřováním vodoměrů použitých v bytech k poměrnému rozúčtování nákladů na poskytování teplé užitkové vody a případně i studené vody. V domě jsou byty družstevních nájemců a současně i byty (jednotky) ve vlastnictví fyzických osob. Vlastníci bytů nechtějí vodoměry ověřovat, družstevní nájemníci a vedení družstva, které dům spravuje, na ověřování trvají.
Účel využití vodoměru pro rozdělení nákladů nemění jeho charakter jako měřidla stanoveného ve smyslu ustanovení § 3 zákona o metrologii. Podle odstavce (3) tohoto paragrafu "stanovená měřidla jsou měřidla, která Ministerstvo průmyslu a obchodu stanoví vyhláškou k povinnému ověřování s ohledem na jejich význam a) v závazkových vztazích, například .... , při poskytování služeb, ...". Protože úhrada za plnění poskytované s užíváním bytu, v tomto případě za dodávku TUV resp. i SV, je určována podle údajů těchto měřidel, je nezbytné, aby taková měřidla byla podrobena jako měřidla stanovená státní metrologické kontrole podle příslušného zákona a prováděcího předpisu. Toto ověřování správnosti měření má význam pro ochranu spotřebitele, nájemce, uživatele bytů a nebytových prostorů v domě. Konstruovaný vodoměr pro měření proteklého množství teplé vody po čtyřech letech provozu nezaručuje správnost měření se stanovenou tolerancí. V daném případě je doba platnosti ověření vodoměrů ochranou správnosti rozdělení části nákladů na dodávku teplé užitkové vody mezi spotřebitele, která odpovídá spotřební složce nákladů.
Vlastnické vztahy k bytům nic nemění v domě na charakteru měřidla jako měřidla stanoveného, podléhajícího vyhláškou stanovenému pravidelnému ověřování.
Každý má právo, aby vůči němu bylo postupováno podle vyhlášky a tohoto práva se může domáhat i soudní cestou. Jestliže se tohoto práva zřekne, a nezpůsobuje nebo nemůže tím způsobit jakoukoliv újmu třetí osobě, je to výlučně jeho věcí. To v daném případě v praxi znamená, že když se uživatelé všech bytů v domě (tj. jak nájemci bytů, tak vlastníci bytů - jednotek) prokazatelně dohodnou např. o prodloužení lhůty ověřování měřidel sloužících k poměrnému rozúčtování, je to jejich věcí. Toto však neplatí v případě, kdy součet odpočtů vodoměrů v bytech slouží dodavateli k poměrnému rozdělení nákladů na jednotlivé objekty, protože by tím mohly být ovlivněny náklady na ostatní objekty a jejich nájemcům, jako třetí straně, by mohla být způsobena škoda.
V situaci, kterou tazatel popisuje, je nutné vodoměry v bytech ověřovat v souladu s příslušnými předpisy, protože část uživatelů bytů v domě - družstevní nájemci ověřování požadují, což je jejich právo. Osoba, která je v pozici odpovědného správce domu, je povinna toto ověřování zajistit podle předpisů.
Ing. Ladislav Černý,
17.10.2001
Pan J.H. ze Zlína žádá o stanovisko k poskytování slevy při zajišování služeb spojených s užíváním bytu ve smyslu ustanovení § 698 občanského zákoníku, podle kterého "nájemce má právo na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel přes upozornění neodstraní v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršuje jejich užívání. Právo na přiměřenou slevu z nájemného má nájemce i tehdy, jestliže nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, a jestliže užívání bytu se v důsledku toho zhoršilo. Nájemce má právo na přiměřenou slevu z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, pokud je pronajímatel řádně a včas neposkytuje."
K dodávce TUV
Vyhláška č. 245/1995 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele, ve znění vyhlášky č. 85/1998 Sb., které jsou platné do 31.12.2001, v § 3 stanoví, že teplá užitková voda (TUV) je dodávána celoročně tak, aby měla na výtoku u spotřebitele teplotu 45 až 60 stupňů C, s výjimkou odběrových špiček spotřeby v zúčtovací jednotce. Nová vyhláška č. 152/2001 Sb. principiálně toto stanovení teploty teplé vody na výtoku nemění.
Pokud je TUV na výtoku např. 47,5 stupně teplá, je podle mého názoru služba poskytování TUV plněna řádně ve smyslu ustanovení vyhlášky a občanského zákoníku. V případě trvalého rozdílu teplot TUV ve výtoku mezi stále stejnými byty, doporučuji přijmout opatření k odstranění těchto rozdílů (ve zlepšení cirkulace TUV), protože trvalé rozdíly teplot zakládají nespravedlnost v úhradě za poskytovanou službu.
K dodávce tepla pro ÚT
Podle dosud platné vyhlášky (shora uvedené, §2 odst. 5) mají být byty vytápěny od 6 00 do 22 00 tak, aby byla zabezpečena teplota obytné místnosti 20 stupňů s tím, že tento požadavek je splněn při naměření teploty podle odstavce 6 téhož §.
Pokud je možné dosáhnout z ústředního vytápění teploty pouze např. 19 stupňů C, bez ohledu na to, jaké jsou teploty v ostatních místnostech bytů, jedná se podle dosud platné vyhlášky o plnění služby, které není poskytováno řádně a vyplývá z toho nárok na slevu ve smyslu občanského zákoníku.
Úprava této problematiky je v novém předpise (vyhláška č. 152/ 2001 Sb.) řešena obdobně, ale s tím rozdílem, že není stanovena číselná hodnota teploty vnitřního vzduchu; v § 3 odst. 6 této vyhlášky se stanoví, že "v průběhu otopného období jsou byty od 6.00 do 22.00 hod. a ostatní prostory v domě jejich provozu vytápěny tak, aby dosažené průměrné teploty vnitřního vzduchu zajišovaly výpočtové teploty vnitřního vzduchu stanovené projektem." V odstavci 10 téhož paragrafu se stanoví, jak se tato vnitřní teplota prokazuje měřením v závislosti na počtu venkovních stěn a případně při nadměrném zasklení.
Z hlediska hodnocení řádného plnění poskytované služby vytápění je rozhodující rozdíl mezi skutečnou vnitřní teplotou místnosti, kterou je možno dosáhnout z ústředního vytápění, a teplotou, která je stanovena ve vyhlášce. Z hlediska rozúčtování nákladů na vytápění se bere v úvahu rozdíl v teplotních úrovních jednotlivých místností a bytů, pokud je v bytech instalováno registrační zařízení poměrné spotřeby tepla a použita příslušná metoda rozúčtování.
Toto vyjádření je obecným návodem k posuzování řádného plnění poskytovaného s užíváním bytu. Každý konkrétní případ je nutno hodnotit samostatně na základě objektivních skutečností.
Ing. Ladislav Černý,
17.10.2001
| $Id: clanek.php,v 1.6 2002/10/09 00:02:53 short Exp $ |    |